Nevím, jestli to máš stejně, ale pokaždé, když si objednám nové kopačky, mám takové to dětinské nadšení. Jako když ti přijde balík z Alzy a ty víš, že v něm nejsou ponožky, ale něco, co tě má posunout na hřišti aspoň o kousek.
No a pak si je obuju, vyběhnu na první trénink… a po dvaceti minutách mám pocit, že mi někdo uvnitř boty schoval kámen.
Tohle se mi stalo naposledy někdy v říjnu, když jsem si přinesl domů Nike Mercurial Vapor 15 AG-Pro. Na papíře bomba. Na noze? První půlku tréninku jsem přemýšlel, jestli jsem si omylem neobjednal model pro panenky Barbie.
A to nemluvím o tom, když jsem před pár lety zkusil Adidas X 18.1 FG na umělce v Edenu (jo, ta menší umělka vedle hlavního stadionu). Po trávě to klouzalo krásně, ale chodidla jsem cítil ještě večer u televize.
Za ty roky jsem si uvědomil, že bolest z nových kopaček není nic vzácného. Spíš opak — většina chlapů v našem týmu si na něco stěžuje, ale málokdo to řekne nahlas, aby nevypadal jako princezna.
Pár věcí se mi ale opakuje pořád dokola.
A když ty věci ignoruju, vrátí se mi to.
Třeba ten věčný problém se šířkou. Mám spíš širší nohu a zatímco Puma Ultra 1.4 mi sedly jak bačkůrky, Nike Phantom GX jsem nezvládl víc než dva tréninky. Všichni říkají, že se „to rozchodí“, ale někdy prostě ne. Kožené Premierky ano, syntetické Vapory většinou ne — nebo aspoň ne na mojí noze.
Další věc je podrážka. A tady přiznávám, že jsem byl kdysi přesně ten typ člověka, co si řekl: „FG jako FG, ono to nějak bude.“ No, nebylo. Umělá tráva v zimě je jak beton a FG špunty do ní řežou jak nůž do mýdla. Teď už AG beru automaticky, a když nejsou, volím aspoň FG s kulatými špunty. Ty staré „čepelové“ FG od Adidasu mi jednou udělaly takový otlak, že jsem týden jen jogoval.
Někdy ale za bolest fakt může jen to, že bota je tuhá jako lyžák.
Třeba když jsem měl poprvé Mizuno Morelia Neo 3 — super kůže, ale první dvě tréninkové jednotky jsem nadával, protože jsem si myslel, že mě švy rozříznou. Pak si sedly a dodnes je považuju za jedny z nejpohodlnějších bot vůbec.
Všechno chce čas, jen některé páry si ho zaslouží víc než jiné.
A abych nezapomněl: ponožky.
Jestli máš někdy pocit, že ti bota nesedí, ale vlastně nevíš proč, zkus si vzpomenout, jestli jsi zrovna nedal tenké ponožky z Decathlonu. Někdy to není bota, ale ten papírový hadřík mezi botou a kůží.
Když jsem začal používat ty lehce kompresní od Nike Grip, přestalo mi klouzat chodidlo a otlaky mizely. Blbost, ale funguje.
Co tím chci říct:
Nové kopačky často bolí ne proto, že jsou špatné, ale protože jsme si vybrali něco, co není pro naši nohu, nebo protože ten první trénink prostě přepálíme. Já už si zvykl, že první „zkušební“ trénink beru volněji. Nepůjdu přece lámat srdce botám za čtyři tisíce hned na první dobrou.
A kdy to zabalit?
Pokud tě to bolí i po třech trénincích, nemá smysl to lámat. Některé modely prostě nesednou.
Já takhle vyřadil třeba jedny Predatory z roku 2020 – na papíře top bota, na mojí noze středověké mučidlo.
Takže jestli tě teď bolí nohy v nových kopačkách, možná nejsi ty problém.
Možná si jen tvoje noha s tou botou nerozumí, nebo jste se potkali na špatném povrchu, ve špatným počasí, nebo prostě v blbé fázi sezóny.
Ale jedno ti řeknu na jistotu:
když bota opravdu sedne, poznáš to už po pár minutách.
A když nesedne, nepřesvědčíš ji.
